Stárnu...

A jak se to pozná?

Vzpomínky si už nemusím vybavovat.

Z ničeho nic přicházejí samy. Nikdo je nezve, nikdo je nevyhledává. Přijdou samy a zcela neohlášeně.

Pamatuji dobu, kdy jsem si hezké, veselé, ale i ty smutné, nebo i ne zrovna pěkné vzpomínky musela ve své paměti vyvolat sama, doslova urputným soustředěním. Teď je to jiné. Vzpomínka přijde, aniž by se mě ptala, jestli si chci na ní vzpomenout. A nenechá se jen tak odehnat.  Usadí se v mém já, a já se přistihnu, že se jí, byť proti své vůli, věnuji, zpracovávám a prožívám ji. Vnímám i drobné detaily, na které bych si dříve vůbec nevzpomněla.

Stárnu….?

Vzpomínka moje nejmilejší je na babičku a dědu