Nešiju, nepíšu...

...ale hodně jsem četla. V krátkém časovém úseku jsem stačila přečíst docela dost knížek, až se tomu sama divím. Někdy mám období, kdy mě čtení vyloženě nebaví a jindy čtu jednu knihu za druhou.
Zapátrala jsem i v knihovničce po babičce a prolistovala pár starých knih. Přečetla pár stránek z knih, které jsem četla jako holka u babičky na prázdninách...vzpomínání... to by mi šlo.
Asi se někdy člověk potřebuje vrátit ve vzpomínkách o nějaký ten rok zpět...

a také jsem našla své zapomenuté poklady ve staré knihovně...

Máš-li velkou touhu, co se může státi?

 

Máš-li velkou touhu, co se může státi?
nejsnadnější věc je, pro ni umírati.

Nejtěžší je žíti, by se skutkem stala,
na paloučku štěstí ptákem zazpívala.

Ale nejsmutnější, když ji navždy ztratíš.
Vězněm bez naděje do cely se vrátíš.

(S.K.Neumann - Láska)

Stáňa...

Znaly jsme se krátce z Galerie Marina...
Byly nadšené do šití...
Pochválily si naše výtvory...

Pak jsi Stáňo, jednoho dne nechala v komentáři, tehdy pro většinu, nevinou poznámku o svém zdraví.
Napsala jsem Ti...Pár mejlíku jsme si vyměnily...
Věděla jsem...Ty jsi věděla...věděla jsi víc než já.
Poslední mejlík ode mne se k Tobě nedostal, technika zklamala... až teď jsem na to přišla...
a rychle to napravila...
Pozdě...Mrzí mne to...

Stáňa zemřela 21.9.2012 po dlouhé, těžké nemoci.

R.I.P. milá Stáňo

Dvacet

Dnes má náš Jeník narozeniny.
Je mu dvacet. Krásný věk.
Uteklo to... neskutečně, neuvěřitelně, rychle...
Vzpomínám a přeji mu do života jen to NEJ.
Přeji Ti vše, co jen máma může svému synovi přát.
Jsem ráda, že Tě mám, a že jsi takový, jaký jsi.

Když se zastaví čas

V září 2011 se mi po 13 letech podařilo zavítat do mého rodného kraje, do mého městečka, tak moc spjatého se všemi krásnými vzpomínkami, kde jsem prožila celé své dětství a mládí, především o prázdninách, u babičky a dědy. Po smrti dědečka, jsme si babičku vzali do Prahy a bylo jasné, že domeček se musí prodat. Tak se také stalo. Od té doby jsem ve Vrbně pod Pradědem nebyla. Až toho září loňského roku.
Neumím dost dobře vyjádřit pocity, které jsem měla, když jsem vjela do mé vesničky. Nevím, jestli to bylo tím odstupem času, kdy jsem ve Vrbně nebyla, ale vše mi přišlo takové malé, cesty úzké a vzdálenosti kratší, než jsem si pamatovala. Moc se toho za ten čas ale nezměnilo, něco málo samozřejmě ano, ale když jsem druhý den vyrazila na obhlídku po městečku, měla jsem pocit, že se někde zastavil čas. A já si zas připadala, jak ta holka, která nikdy neodjela....

Dřevokombinát a i ta brána má stále stejnou barvu

Dům u zastávky naproti Dřevokombinátu je oprýskaný stále stejně

Lavička na kolonádě je také původní

Restaurace Mír u koupaliště

Stále prázdná kašna u kostela

Pohled od kostela se také nezměnil

Tuším, že toto je bývalý Moravolen

A cesta mě nejmileší, ukrytá navždy v mé paměti

Tohle všechno zůstalo tak, jak si to pamatuji. Tedy od roku 1998, kdy jsem byla ve Vrbně pod Pradědem naposledy.

Vzpomínková...

Toto je další moje vzpomínka. Moje dětství, nejhezčí léta, nejhezčí vzpomínky.
Teď už velká nostalgie.
Dům babičky a dědy, a v mém srdci, můj domov navždy.
Už tam žije jiná rodina...hrají si jiné děti. A jsem ráda, že tomu tak je. Dům žije.
Zvenku se moc nezměnilo, uvnitř domečku je to úplně nové, přestavené a opravené.
Zbývají jen vzpomínky a ty mi nikdo neveme, nepřestaví.
Ve vzpomínkách můžu porocházet domem, lítat po schodišti, hrát si na půdičce, sedět v kuchyni a třeba si malovat. Můžu běžet za dědou do dílny, kde to voní dřevem a kde můžu stloukat bedýnky na hřebíky, rozběhnout se po dvorku, po velké zahradě, trhat kopretiny, krmit králíky. Na zahradě tajně trhat nezralé třešně, rybíz a angrešt, aby to babíčka neviděla.
Babička v kuchyni peče frgály s tvarohem a s hruškovými povidly...ty měl děda tuze rád...

Jako by to bylo včera.....

Stárnu...

A jak se to pozná?

Vzpomínky si už nemusím vybavovat.

Z ničeho nic přicházejí samy. Nikdo je nezve, nikdo je nevyhledává. Přijdou samy a zcela neohlášeně.

Pamatuji dobu, kdy jsem si hezké, veselé, ale i ty smutné, nebo i ne zrovna pěkné vzpomínky musela ve své paměti vyvolat sama, doslova urputným soustředěním. Teď je to jiné. Vzpomínka přijde, aniž by se mě ptala, jestli si chci na ní vzpomenout. A nenechá se jen tak odehnat.  Usadí se v mém já, a já se přistihnu, že se jí, byť proti své vůli, věnuji, zpracovávám a prožívám ji. Vnímám i drobné detaily, na které bych si dříve vůbec nevzpomněla.

Stárnu….?

Vzpomínka moje nejmilejší je na babičku a dědu