V září 2011 se mi po 13 letech podařilo zavítat do mého rodného kraje, do mého městečka, tak moc spjatého se všemi krásnými vzpomínkami, kde jsem prožila celé své dětství a mládí, především o prázdninách, u babičky a dědy. Po smrti dědečka, jsme si babičku vzali do Prahy a bylo jasné, že domeček se musí prodat. Tak se také stalo. Od té doby jsem ve Vrbně pod Pradědem nebyla. Až toho září loňského roku.
Neumím dost dobře vyjádřit pocity, které jsem měla, když jsem vjela do mé vesničky. Nevím, jestli to bylo tím odstupem času, kdy jsem ve Vrbně nebyla, ale vše mi přišlo takové malé, cesty úzké a vzdálenosti kratší, než jsem si pamatovala. Moc se toho za ten čas ale nezměnilo, něco málo samozřejmě ano, ale když jsem druhý den vyrazila na obhlídku po městečku, měla jsem pocit, že se někde zastavil čas. A já si zas připadala, jak ta holka, která nikdy neodjela....
 |
Dřevokombinát a i ta brána má stále stejnou barvu
|
 |
Dům u zastávky naproti Dřevokombinátu je oprýskaný stále stejně
|
 |
Lavička na kolonádě je také původní
|
|
|
 |
Restaurace Mír u koupaliště
|
 |
Stále prázdná kašna u kostela
|
 |
Pohled od kostela se také nezměnil
|
 |
Tuším, že toto je bývalý Moravolen
|
 |
| A cesta mě nejmileší, ukrytá navždy v mé paměti |
|
|
|
Tohle všechno zůstalo tak, jak si to pamatuji. Tedy od roku 1998, kdy jsem byla ve Vrbně pod Pradědem naposledy.
Tak tahle místa znám důvěrně:-),hlavně kašnu mám spjatou se zimním klouzáním se u nedalaké školy z kopce dolůůůů a taky zamilovaní kluci nám tam házeli školní tašky ?? z lásky:-))
OdpovědětVymazatstále jezdím do Vrbna .ale taky bydlím dnes jinde ..jak se tak dívám na poslední fotku domečku nejsem si jistá ,ale není to Mnichov -Železná?? Jak je ten svět maličkýýýý!!!!!!
Táni, ano ta poslední fotka je v zatáčce na rozhraní Mnichova a Železné a v pravo se nachází louka u řeky, které se říkalo pasínek. První domek v zatáčce je příbuzenstvo, druhý schovaný za ním, je ten můj. Děda tam měl stolařskou dílnu.
VymazatA my jsme jako děti, chodily sáňkovat do Železné na kopec k Měrkům :-))) Jo bylo to nádherné, miluju ty vzpomínky :-)Tak to jsme skoro sousedky, viď? Bůhví, jestli jsme někde nedováděly spolu :-)))
Nevím?? ,myslím ,že jsme se asi nestkali,ale Tvoje babička pracovala V LNH ??? a nepekla sem tam na svadby :::je mi hrozně moc povědomá ..já jsem nebydlela v Železné ani v Mnichově ,ale chodívali jsme tam, tak jsem to hned poznala ,,kdysi dávno bylo kousek od tud železářství a cukrárna ve které měli mňam zmrzku ,ale tu i já pamatuji coby malá holka a ty jsi asi o něco mladší tak nevím jestli si vzpomeneš:-))ale i tak mám z tohoto náhodného setkání obrovskou radost ..moc tě zdravím :-)))
OdpovědětVymazatTáni, babička v LNH nepracovala, tam pracovala její švagrová, ale občas někomu něco upekla...ale velmi zřídka. A tak si nemyslím, že by to byla ona...Babička dřív pracovala na poště a pak byla ve stánku PNS u Dřevokombinátu na začátku kolonády. Ale to je fakt tak hodně dávno...potom byla už jen na invalidním důchodě. A cukrárnu já také pamatuji, ale tu dole v Mnichově u mostu, kde se pak zabil v autě pan Hron s panem Kudelou...nevím, jak to popsat...prostě cukrárna dole v Mnichově u potoka :-)))
OdpovědětVymazatPřesně tuhle cukrárnu si pamatuji :-))a do stánku jsem chodila ..já si říkala ,že Tvoji babičku musím znát :-)) 100% od vidění ..ano ..fakticky jak se to v životě semela to je sranda :-))))
OdpovědětVymazatĎakujem Ti za povzbudivé slová,(Tykanie samozrejme beriem) ak budem cítiť potrebu zase niečo napísať, niečo nafotené prezentovať, určite tak spravím. Ale nasilu niečo robiť, ak na to práve nemám čas a chuť, nie je celkom správne.
OdpovědětVymazatTvoj blog z hľadiska šitia nechcem hodnotiť, nerozumiem tomu, nemám k tomu vzťah, ale Tvoj príspevok o návšteve rodného mestečka ma chytil za srdce. Ja som rodený Martinčan, žijem v Snine 44 rokov, a návšteva Martina, najmä miest, kde sme chytali hady, mali detské lásky, a prežívali všetko veľké, mi brnkala na srdce. Človeka chytí odrazu taký príjemný smútok, kde to všetko je? Naše detstvo, prečo sme na to zabudli? Nevieme si spomenúť na mená kamarátov a dievčat, ktorým sme prisahali vernosť až po hrob. Clovek na chvíľu zavrie oči a spomenie si na najsilnejšie okamžiky. Ja som vždy ležal v novej košeli na chodníku, hodil som čierneho mravca medzi červené, a pozoroval ako sa bijú...
Krásny príspevok, dojal ma, úprimne.