Spíš bych měla napsat bezhlavě.
Na kousku látky vyzkoušela, jakže se ta patka na volné quiltování vůbec chová, a seřídila, dle rad Bell, na stroji steh. A šup, rovnou na nažehlené aplikace. To byl zážitek. Nevím, co jsem si myslela, ale zcela jasně jsem si myslela něco jiného, než si co si myslel a předváděl můj stroj. Vytočit zatáčku bylo o ruce. Pokud si někdo myslí, že se nedají zamotat ruce pod šicím strojem, tak se plete, stejně jako jsem se spletla já. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že nemusím otáčet celým kusem látky na to, abych udělala oblouček.
Když jsem obšila aplikace, utřela opocené čelo, dala jsem se do volného prošívání zbytku polštáře. To bylo teprve něco. Co jsem si umanula a chtěla, jsem měla, se vší parádou. Udržet stále stejné tempo stroje, stejně dlouhý steh a mít pohyb látky pod kontrolou bylo, no jak to nejlépe popsat...víc než náročné, dalo by se říci nemožné!
Dobojovala jsem. Došila lem polštáře matracovým stehem, uklidnila se a už přemýšlím, že druhý polštář BUDE ! Přeci to nevzdám, že?
